Povaha a výchova Pyrenejský Horský Pes

Originál článku je k dispozici zde

Povaha a výchova pyrenejského horského psa

Povaha patou se po staletí příliš nezměnila. Stále je to sebevědomý, vyrovnaný a velmi nebojácný pastevecký pes, který spolehlivě ochrání svěřené území, stádo, či rodinu. V porovnání s některými ostatními pasteveckými plemeny se projevuje patou výrazně mírumilovněji, není to v žádném případě pes útočný! Vzhledem k jeho prapůvodnímu poslání je jeho chování samostatné, má instinktivní sklon k nezávislosti, samostatnému uvažování a rozhodování, což vyplývá z jeho instinktu samostatného strážce stád. Patou nebyl nikdy šlechtěn k absolutní poslušnosti, hlavním kritériem byly jeho pracovní dovednosti, spočívající ve schopnosti vyhodnocovat správně situaci, udržovat predátory v uctivé vzdálenosti od stád a v případě nutnosti i zasáhnout. Takové situace sám však nevyhledává, nejprve případného útočníka zastrašuje imponujícím postojem a hlubokým štěkotem a zaútočí až v nejvyšší nouzi. Při obraně stáda a svěřeného území prokazuje mimořádnou odvahu a statečnost.

Má tendenci za své teritorium považovat celé území, kam až dohlédne, a proto je nezbytné vymezit mu hranice dostatečně vysokým a pevným plotem!

Nelze od něj očekávat bezpodmínečnou poslušnost a mechanické plnění povelů. Pyrenejský horský pes nikdy nebude bezhlavě plnit povely, je to samostatně uvažující pastevecký pes a občas i dost svéhlavý, jehož posláním byla odpradávna ochrana stád, v mezních situacích (útok predátora) se musel rozhodovat pouze dle vlastního uvážení. V žádném případě se tedy nehodí pro člověka, který by vyžadoval absolutní poslušnost, stejně tak jako se nehodí pro toho, kdo by si chtěl pořízením atraktivního psa potvrzovat svůj "společenský status", aniž by se předem důkladně obeznámil se specifickou povahou a typickým chováním pasteveckého plemene. Patou je vůči členům své rodinné "smečky" mimořádně oddaný, jemný, něžný a mazlivý, cítí se být plnohodnotným členem společenství, a proto vyžaduje stálý kontakt se "svými" lidmi (stádem) atd. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce!

Patou je ovšem velice univerzální a přizpůsobivý jedinec, v dnešní době plní často roli "pouze" rodinného psa, působí úspěšně i v canisterapii. Výchova mladého psa musí být klidná, konzistentní a velmi důsledná, patou je inteligentní a chápe rychle, ale majitel by měl disponovat jistou vrozenou autoritou, protože někteří jedinci mohou, a to zejména v období dospívání zkoušet testovat slabiny ve výchově, avšak i tehdy je třeba si zachovat naprosto chladnou hlavu a v žádném případě nepoužívat násilné metody! Patou si velice dobře vědom své síly, vůči slabším (dětem, malým psům atd..) se chová empaticky, ohleduplně a něžně a své fyzické převahy nikdy nezneužije. Mladého jedince je nezbytné už od raného věku vystavovat novým podnětům, brát ho do rozličných prostředí, důkladná socializace je základním kamenem správné výchovy a zárukou toho, že v dospělosti budete mít vyrovnaného, přátelského a bezproblémového jedince. Vztah člověk x patou je spíše vztah partnerský, založený na vzájemném pochopení a maximální důvěře.

Každý, kdo má dřívější zkušenost s jiným plemenem (např. ovčáckým), musí zcela přehodnotit dosavadní vzorce chování a "metodologii výcviku". Silou nepořídíte, musíte na to jít hlavou, php se necvičí ("cvičácký" dril pro něj není), nýbrž důsledně vychovává. Když jsem si pořídila svého prvního php, byla jsem u bobtaila zvyklá na poslušnost, a to zejména na stoprocentní přivolání za všech okolností, bobtail jako typický ovčák reagoval na pouhá gesta. To u php absolutně neplatí, to jsem si uvědomila velmi brzy, když mladičký Falco na Šumavě utekl za stádem srn a vrátil se až po půlhodině s novou "image" (byl černobílý), neboť proběhl jakousi šumavskou bažinou. Pyrenejského horského psa tedy nelze bezmyšlenkovitě vypustit z vodítka na otevřeném prostoru či v lese, ať se ten kluk (holka) "pěkně proběhne". Je třeba neustále předvídat a monitorovat dění okolo. Php se chová jako typický pastevec a rozhodne-li se, že se půjde na něco "mrknout", nikdo a nic mu v tom (kromě vodítka) nezabrání. Vrátí se, až on uzná za vhodné.

Pro koho se (ne)hodí?

Třebaže je patou velmi jemný, až něžný, přesto to v žádném případě není pes pro každého, neboť má – vzhledem k jeho specifické povaze a prapůvodnímu poslání, tj. samostatné ochraně stád před predátory – sklon k vlastní iniciativě, nezávislosti a samostatnému rozhodování. Patří k velkým, až obřím plemenům, a proto každý povahově nevyrovnaný jedinec může představovat značný problém, a to nejen pro jeho majitele, nýbrž i pro jeho okolí.

Typický, tj. vyrovnaný temperament považuji za zcela klíčový znak plemene, sebekrásnější a výstavně sebeúspěšnější jedinec, jenž ale nemá vyrovnanou povahu, je z mého hlediska nevhodný pro chov. Nevyrovnaná, bázlivá či dokonce agresivní fena by nikdy neměla být použita v chovu, neboť tyto vlohy předává i svému potomstvu, štěňata navíc kopírují vzorce chování matky. Mechanismus dědičnosti ovlivňuje nejen morfologii, nýbrž i povahové znaky. Obecně platí, že temperament je determinován jak přirozeností (nature), tak i prostředím, výchovou (nurture). Jinými slovy, je-li nevyrovnaný temperament vrozený, pak bohužel ani důkladná socializace není všespasitelná, neboť nežádoucí znaky temperamentu lze eliminovat pouze do velmi omezené míry.

Temperament, ať už "dobrý" anebo "špatný" je dědičný. Joseph Gentzel soudí, "že jedince, kteří jsou agresivní či bázliví, je naprosto nezbytné kompletně vyloučit z chovatelského programu, neboť např. projevy nevyprovokované agresivity nejsou pro toto plemeno normální." (více viz: Joseph B. Gentzel: The Great Pyrenees. From France With Love)

Velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem "připravit" jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Všichni mnou odchovaní jedinci mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P.

Všichni naši psi žijí společně, mají trvalý přístup do domu, pouze v době hárání oddělujeme. Nevlastníme žádné kotce ani oddělené výběhy, členové naší smečky jsou odmala vedeni ke společnému soužití od těch nejmladších až těm k nejstarším. Zejména v létě tráví většinu dne v domě na chladné dlažbě, velice rádi asistují v kuchyni, je u nás zcela běžné, že v kuchyni přeskakujeme různě elegantně až sofistikovaně se rozvalující bílé hromady chlupů.

Nerozumné pořízení si "atraktivního plyšáka" často bohužel vede ke špatným koncům, je pro mne vždy velmi frustrující sledovat, jak si někdo neuváženě pořídí php a jakmile zjistí, že ta "malá roztomilá chlupatá věc nějak vyrostla", dospěla a projevuje se jako typický pastevecký pes, neprodleně se jej snaží zbavit. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce (!), vyžaduje trvalý kontakt se svou rodinou (smečkou, stádem). Pyrenejský horský pes patří k plemenům, která zejména po soumraku hlasitě dávají najevo, že střeží své teritorium, jejich štěkot je hluboký a daleko se nese, často k pramalé radosti sousedů. Podle mé vlastní zkušenosti jsou v tomto ohledu velmi aktivní především feny, zvláště žijí-li ve smečce. Pes je většinou klidnější a štěká až tehdy, má-li k tomu důvod.

Bohužel zejména v poslední době pozoruji trend, který se mi vůbec nelíbí. Kdekdo si pořídí štěně php, aniž by měl alespoň elementární povědomí o tom, jaké vlastnosti má toto plemeno, tj. jaká byla jeho prapůvodní historická úloha. Objevují se noví "chovatelé", kteří prostě "musejí" chovat, když už mají doma na dvoře tu fenu. Odchovají "áčkový" nebo dokonce i "béčkový" vrh, štěňata za "dumpingovou" cenu prodají v podstatě komukoliv, aniž by jej poučili o zcela elementárních věcech, jako jsou povaha a typické chování, pohybový režim v době růstu, výchova atd.

Noví "chovatelé" už tak jaksi z principu laikovi příliš poradit nemohou, nezřídka toho o plemeni nevědí o moc více než nový majitel. Tento neblahý trend podporují i tzv. "celebrity". Novopečení páníčkové se často šťastně chlubí "fotečkami" chlupatého medvídka na sociálních sítích (nelze jim to samozřejmě mít za zlé), jenže ono nám to roztomilé štěňátko rychle roste a začíná mít "svoji hlavu". V tom lepším případě se rozumní majitelé snaží se psím puberťákem systematicky a důsledně pracovat na výchově, ale v tom horším případě končí rodinný "miláček" na Bazoši.

Apeluji na každého, kdo uvažuje o pořízení si php, důkladně svoji volbu zvažte!

Originál článku je k dispozici zde