Mateo

Mačkáš se v malém prostoru. Přes mřížky přepravky vidíš jen temný les. Vítr rozfoukává listí. Někde v dálce sem tam projede auto. Ségra Vera se počůrá. Kámoš Raven ti šlape na packy. Máš hlad. Máš žízeň. Podzimní chlad se ti dostává pod kožíšek. A když už to skoro vzdáš… uslyšíš kroky.

📊 STATY:

🦎 Mrštnost: 8/10 (když se lekne, prchá)

❤️ Mazlení: 11/10 (šmátrá po mě packou skrz karanténní mřížku…)

😎 Charisma: 6/10 (jeví se jako nezajímavý, ale opak je pravdou)

🧠 Inteligence: 8/10 (najde si cestu ven z karantény)

Uprostřed lesa. Ticho. A jedna přepravka. A uvnitř vyhublé a promrzlé kočky. Večer volá policie z Adamova (a já zrovna řídím, haha) – prosík o pomoc s umístěním. A já už se bála, že mi zase přistála pokuta nebo že zvířata dělají doma kravál a sousedi si stěžují… kéžby. A tak začal další z příběhů, které ti hlava nebere.

Plašší duše z té samé přepravky. To je náš Mateo. Na první pohled bys řekl, že se bojí vlastního stínu – každý zvuk, každý prudší pohyb vyvolává okamžitou reakci nejistoty. A kdo by se mu divil, po tom, čím si prošel?

Jakmile Mateo zjistí, že je vše v nejlepší pořádku a nikdo se mu nechystá ublížit (a pochopí to velmi rychle)… přitulí se ti k ruce, zavře oči a přede tak tiše, že máš chuť ani nedýchat, aby ten okamžik trval co nejdéle.

Mateo se může zdát jako obyčejný kocour, který toho nemá moc co nabídnout. Jenže on je opravdu jemnost v čisté podobě. Stačí mu trocha trpělivosti, klid a laskavost – a odmění tě láskou, která je opravdová.

Zatím se u nás stále přesvědčuje, že svět není až tak zlý. Že ruka se může pohybovat pomalu, že může hladit. Že samotný dotek může hřát. A že domov neznamená jen čtyři zdi.

Mateo ale hledá ten svůj pravý domov. A ten v azylu nenajde. Touží po klidu, po své vlastní mističce, po svém místečku. Možná právě u tebe. ❤️